THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Pokud tahle parta působila na svém debutu alespoň trochu svěže a neoposlouchaně (i v rámci celé retro vlny), pak její druhé album „Sea Of Cowards“ značnou část nadějí do ní vkládaných maže. Všechna progresivita a kouzlo se poděly neznámo kam, songy vycházejí z toho, co již bylo před rokem vyřčeno, nicméně kapelu nikam naposouvají. Ta se až příliš zasekává u monotónně nervní pózy své hlavní performerky a kytary zde zní jakoby kapela půlhodinu ladila v bluesové tónině. Dvojka „Sea Of Cowards“ je (na rozdíl od debutu „Horehound“) dílem, které silně postrádá opěrné momenty, nějaké výrazné skladby, ale i jakous takous osobitost. Pryč jsou nadějné vyhlídky na to, že se do budoucna budou THE DEAD WEATHER vyvíjet a s každým dalším albem zlepšovat. Místo toho, aby dnes poměrně uspokojivý debut „Horehound“ působil jako rozjezd a první, tak trochu menší, ale přeci jen pevný krůček vzhůru, působí oproti „Sea Of Coward“ jako masakrální veledílo, které se před rokem vytasilo s třaskavou směsí šedesátkové psychedelie, vytrhávající krvelačné bluesové kořeny ze srdcí všech zatracenců z amerického Jihu. Tohle je však velmi nezajímavé pokračování.
4 / 10
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.